O bodu zvratu v životě a filosofii Martina Bubera – a souvisejících otázkách ve vztahu ke „gurům“ a „józe“

O bodu zvratu v životě a filosofii Martina Bubera – a souvisejících otázkách ve vztahu ke „gurům“ a „józe“:

Část 1 – tři příběhy o bodu obratu

„Martin Buber, gigant moderní židovské filosofie, právě dokončil ranní studium a byl ponořen do svých myšlenek, když na dveře jeho studovny zaklepal mladý muž – jmenoval se Mehe. Buber ho zdvořile vyslechl, avšak jeho mysl a srdce byly zcela jinde – nikoli v dané konverzaci. Naléhavost Meheho návštěvy Buber nevycítil. O dva měsíce později přišel za Buberem přítel Meheho. Sdělil Buberovi, že Mehe zemřel, aniž by se naplnilo, co od rozhovoru s Buberem očekával. Mehe za Buberem totiž nepřišel jen kvůli běžnému rozhovoru, ale přišel kvůli vážnému rozhodnutí. Šlo o rozhodnutí mezi životem a smrtí.
Tou informací byl Buber doslova zničen. Ten mladý muž za ním přišel ve velmi vážné situaci a potřeboval jeho pomoc, avšak on sám byl příliš ponořen ve svých myšlenkách a ve svém vlastním světě, než aby si toho skutečně všiml. Život Martina Bubera se touto návštěvou navždy změnil. Jeho život a filosofie byly natrvalo přeorientovány vlivem toho, že nedokázal skutečně „odpovědět“. Svoji novou filosofii oduševnělého způsobu života Martin Buber popsal v knize nazvané „Já a Ty“.

Richard Jacobs

Martin Buber byl profesorem náboženství a filosofie. Vyučoval a psal knihy o náboženské zkušenosti a mysticismu. Ve svých středních letech zažil cosi, co na něj mělo obrovský dopad. Onou zkušeností bylo: jednoho rána se modlil a meditoval ve svém pokoji, byl plně ponořen do hluboké duchovní intensity, když se ozvalo zaklepání na dveře jeho domu v přízemí… stál tam mladý muž – přítel a student Martina Bubera, který žádal, aby s ním promluvil. Buber se k němu zachoval zdvořile, ba i přátelsky, avšak současně chtěl být brzy zpět u svých meditací … Od jejich společného přítele se Buber později dozvěděl, že onen mladý muž za ním ten den přišel … s potřebou porozumět svému životu a co po něm život žádá. Buber však potřebu onoho mladého muže nerozpoznal … byl zdvořilý a přátelský, jak sám říká, … avšak nebyl plně přítomen. Nebyl přítomen tak, jak člověk může být s druhým přítomen, tedy tak, aby cítil otázky a obavy druhého ještě předtím, než onen druhý člověk si je sám vědom toho, jaké jeho otázky vlastně jsou. Dr. Tom Kerns

„Po mé intenzivní ranní duchovní praxi mne přišel navštívit mladý muž … rozmlouval jsem s ním pozorně a otevřeně – avšak nedokázal jsem vycítit otázky, které nepoložil. Později, nedlouho poté, jsem se dozvěděl, že již nežije … a to byl právě podstatný obsah jeho otázek.“

Martin Buber

Martin Buber: „Od té doby jsem již neznal jakousi obecnou plnost, ale znal jsem pouze plnost každé hodiny smrtelnosti“, což znamená plnost, ve které každá událost a setkání – dokonce i ty nepatrné - které zažíváme v našich každodenních životech – k nám cosi nebo kohosi PROMLOUVÁ – SDĚLUJE, dokonce i v naprostém tichu beze slov. Promlouvá k nám a vyzývá – oslovuje NÁS – pouze nás a nikoho jiného, abychom „odpověděli“: „v přítomného okamžiku, se zde přítomným člověkem, v přítomném světě“

Část 2 – otázky, které Buberův příběh otevírá

Co kdyby Buber s mladým mužem NE-rozmlouval pozorně a otevřeně?

Co kdyby Buber pouze obdržel dopis nebo e-mail od onoho muže?

Co kdyby ten mladý muž BÝVAL byl velmi otevřený a upřímný a sdílel s Buberem své nejintimnější ŽIVOTNÍ problémy a otázky – nebo kdyby je Buber BÝVAL pociťoval nebo znal?

Co kdyby Buber – který byl považován za náboženského „guru“ – tomu mladému muži sdělil – ať již slovy nebo písemně – že problémy osobního života toho mladého muže a jeho otázky ho vůbec nezajímají a nemají vůbec žádný význam nebo důležitost pro „pravý“ duchovní život?

Co kdyby Buber – nebo kterýkoli „guru“ – tomu mladému muži sdělil, že jeho problémy existují pouze proto, že nedělá to, co mu guru přikázal – například že se dost nesoustředí na svoji duchovní nebo meditační praxi?

Co kdyby guru řekl, že vše, co ten mladý muž potřebuje, je být nepřipoutaným – nezaujatým a rozlišeným „pozorovatelem“ svých problémů?

Co kdyby ten guru sám byl pevně přesvědčen, že být pozorovatelem nebo „vědomím“ našich pocitů a otázek znamená, že ony pocity a otázky sami NEMAJÍ jakýkoli VÝZNAM?

Co kdyby ten guru sám naprosto nechápal, že být „pozorujícím“ nebo „svědeckým“ vědomím našich pocitů je tím, co nám umožňuje do pocitů vstoupit a zkoumat je mnohem hlouběji a přesto současně beze strachu nebo nebezpečí, že se v nich ztratíme?

Co kdyby ten guru věřil tomu, že jediný důležitý vztah v životě je náš vztah k Bohu a to zcela bez souvislosti s tím, jaké máme vztahy s druhými lidmi?

Co kdyby guru byl ve skutečnosti zcela neschopen naslouchat s hlubokou empatickou vnímavostí a empatickou RESONANCÍ druhým lidským bytostem?

Co kdyby v důsledku toho onomu mladému muži vůbec NE-naslouchal – hluboce, otevřeně a pozorně – ale namísto toho a nikoli jako terapeut – by ho zavalil nekonečným proudem doporučení – instrukcí a s naprostou autoritou a jistotou by mu nakázal, co „musí“ nebo „nesmí“ DĚLAT a přitom by zapomínal, že kdyby ten mladý muž prostě mohl ty instrukce splnit, tak by ho vůbec nežádal o pomoc!

Co kdyby guru kromě jiného řekl tomu mladému muži, že musí své nejdůležitější ŽIVOTNÍ otázky nechat ZEMŘÍT nebo dokonce že ten mladý muž sám musí ZEMŘÍT „pro“ ně?

Co kdyby ten guru i mladý muž oba věřili – v Indickém stylu – že vztah studenta ke Guruovi je totožný se vztahem studenta k Bohu?

Co kdyby ten mladý muž spáchal sebevraždu, když by nedokázal postupovat podle instrukcí Gurua nebo by nedokázal naplnit jeho očekávání?

PAK bychom nahlédli nebezpečí starodávných náboženských tradic – jak Východních, tak i Křesťanských – ve kterých je LÁSKA vyhrazena pouze pro Boha a nikoho jiného, a ve kterých Bůh nemá místo v nejdůležitější oblasti lidského ŽIVOTA – totiž v oblasti, kterou Buber nazval „Mezi-Lidským“ nebo „Uprostřed“.

PAK bychom nahlédli absurditu úvahy, že někdo naprosto neschopný empatické RESONANCE a identifikace s DRUHÝMI lidmi – což je také pravý význam LÁSKY – by mohl chtít nebo dokonce přijímal titul „plně SEBE-realizovaný Guru“: jako kdyby realizace JÁ byla bez jakékoli souvislosti s tím, jaké máme vztahy s DRUHÝMI lidmi!

Proto také samotný koncept „PLNĚ SEBE-REALIZOVANÝ GURU“ naprosto odmítám, neboť tento koncept zcela mylně vyjadřuje, že proces „realizace“ sebe – já může mít nějaký úplný a definitivní konec - cíl. Ten koncept navíc skrývá – zahaluje nejzákladnější pravdu. Tou pravdou je, že více našeho „JÁ“ „realizujeme „ jedině tím, že nacházíme stále více jeho tváří ve světě a v DRUHÝCH – ve všem, co mylně považujeme za „NE-JÁ“.

Guruové, kteří umějí na otázky studentů odpovídat pouze tím, že jim předepisují meditační praxe, jsou jako psychiatři, kteří předepisují léky – a když i pak problémy pokračují, tak veškerá vina padá na studenta nebo pacienta. Guru – psychiatr je pevně přesvědčen, že je to „Jejich problém, nikoli můj – a zcela jistě to není problém mající co do činění se mnou, praxí-cvičením nebo lékem“. Jak by se tito guruové mohli mýlit, když jsou považováni za bohy – nebo dokonce za Boha?

Tento problém je ještě horší, když – jako v případě guruů neo-indických tradic – vše co guruové učí je založeno na náboženské „posvátné krávě“ „rozpuštění“ toho, čemu říkají „ego“ – což je slovo, jehož význam nikdy nevysvětlí a současně „ego“ chápou jako „dědičný hřích“, hřích proti Bohu – jak je znám v křesťanské dogmatice.

Základním kamenem, základním dogmatem všech Indických nebo neo-indických kultů a filosofií – navzdory jejich řečem o „ne-dvojnosti“ – se zdá být ABSOLUTNÍ DUALISMUS, ABSOLUTNÍ DVOJNOST dobra a zla ve formě „JÁ“ a „ega“.

Že je někdo „egoistický“, lze v angličtině vyjádřit také tím, že je naprosto SEBE-středný – zajímá se pouze o sebe a ne o druhé, zajímá se pouze o „své“ já. Extrémní zájem pouze o sebe a nedostatek zájmu o druhé je v rozporu s kořenovým významem slova „interest“ (zájem) – INTER-EST neboli „Být-Mezi“, „Bytí-Mezi“ – což je přesně ten druh hlubokého vnitřního vztahu mezi jádrem nebo „esencí“ bytostí – který mínil Buber, když mluvil o „Mezi-Lidském“.

Slovo „ego“ pochází z Latiny a neznamená nic víc než „Já“ (EGO SUM v latině znamená „JÁ JSEM“).
Odkud pak tedy pochází duchovní dogma, která říká, že absolutní „transcendence“, „rozpuštění“ nebo „smrt“ toho, co se označuje jako „ego“ je nejzákladnějším a nejvyšším smyslem duchovní nebo náboženské praxe? Pokud někdo studentům dává instrukce typu „TY musíš překročit své ego“ – nebo „TY“ musíš dělat X, Y nebo Z, abys „překročil“ ego (například „TY musíš pozorovat svoji zkušenost“ nebo „TY musíš praktikovat intenzivněji“), pak zde zcela jistě máme paradoxní otázku. Ta otázka zní: co nebo kdo je míněn pojmem „TY“? Pokud je tím míněno „ego“, pak ta instrukce může „ego“ jedině posílit – to samé ego, k jehož překročení instrukce směřuje. Pokud se pojmem „TY“ míní něco jiného než „ego“ – tedy to, co se nazývá
„já“, pak z toho automaticky vyplývá, že student již toto „já“ našel – a tedy vůbec žádnou instrukci nepotřebuje!

To není žádná hluboká filosofie, ale filosofie pro naprosté začátečníky – základní logika. V každé „duchovní“ filosofii nebo praxi, která usiluje o naprostou transcendenci nebo dokonce zničení „ega“ – „Já“, je však i druhý paradox. Tím paradoxem je, že všechny takové filosofie jsou podstatně EGOISTICKÉ a naprosto NIHILISTICKÉ: buď se snaží o využití ega, aby OVLÁDALO a ŘÍDILO tělo, smysly a veškeré lidské emoce – podobně jako vozataj ovládá své koně, anebo – v extrémním případě – usilují o ZNIČENÍ vědomí lidského těla, lidských smyslů nebo lidského světa a všech lidských myšlenek, pocitů a emocí – všeho, co nás činí lidskými bytostmi a všeho, co nás činí jednotlivci – lidskými bytostmi s unikátním JÁ. Takový NIHILISMUS má hluboké historické kořeny v tradici, která se jmenuje „jóga“ – a která ve skutečnosti začala jako kult nebo rituál SEBEVRAŽDY a jejímž jediným cílem byl únik ze světa (viz ‘WHY YOGA? A Cultural History of Yoga’ od Borge Madsen)

Ovšem SLOVO „jóga“ má i svůj vlastní význam – vlastně dva různé významy. Prvním z nich je: sjednotit nebo SPOJIT dohromady, jako lanem nebo provázkem. Druhý význam je: spojit, ujařmit, zapřáhnout – podobně jako se „zapřahají“ koně k vozu a k vozatajovi – nebo jako když chudý bezzemek je ujařmen vládnoucím pánem, klášterem nebo králem. Druhý význam je odvozen od prvního. Odráží to, co někteří historici spatřují jako věky-trvající boj Indické duše z éry Véd: porodit a udržovat mistrovsky vládnoucí „ego“ nebo „já“. Právě toto „ego“ (Átman) je v překladech NAZÝVÁNO „já“ – a bylo později ztotožněno s Brahman – nejvyšší bytostí – Bohem.

Tyto významy pak nacházejí svůj odraz v Indickém vztahu studenta a guru, tedy ve vztahu, ve kterém je guru považován za Pána a Mistra studenta – za Boha – a ve kterém veškerá autentická jednota – skrze lidské vztahy a SPOJENECTVÍ – je nahrazena feudálním poddanstvím a porobou – OTROCTVÍM.

Peter Wilberg, Praha, březen 2016